Ještě jednou se Moskyt pustil do pátrání po záhadách šumavské samoty, poznamenané temnou minulostí. Po zimě zase o trochu víc zchátralejší bývalý statek poblíž osady Bradná láká děsivou pověstí i množstvím nezodpovězených otázek. Mluví se o kletbě ukamenované ženy, o zmizení i sebevraždách obyvatel samoty a samozřejmě také o době, kdy stavení obýval za několikanásobnou vraždu odsouzený Ivan Roubal. Je možné, že tyto neblahé události zanechaly ve starém statku nějakou stopu třeba v podobě podivných jevů, kterých jsou tu lidé svědky?

Ahoj kamarádi trampové vodáci a jiní živlové. Rád bych vás upozornil na možnost prozkoumat a zažít levně nádhernou přírodu ve Skandinávii tak jak jí paďouři a suchozemský krysy nepoznají.

Moskyt se vydal na šumavské pláně, aby tu pátral po tajemných světýlkách, objevujících se prý v minulosti v blízkosti četných rašelinišť. Říká se, že bludičky po nocích tancovaly v rejích, lákaly do zrádných močálů, či dokonce zuřivě napadaly pocestné. Opravdu něco takového existovalo, či dokonce stále existuje? Jsou jich plné pohádky, lidová vyprávění, ale i staré romány. Jak ale hledat na dnešní Šumavě takové skoro pohádkové bytosti. Kam za nimi jít, koho se ptát, když současní obyvatelé hor na nic takového nevěří a původních pamětníků je tu snad ještě méně než bludiček.

Na řeku padá tma, snažíme se jí zrakem proniknout a zjistit, co to k nám plave. Stojíme nehnutě a potichu vyčkáváme. Je to on nebo není? Už je pár metrů před námi a my jsme si jisti. Je to ten, na něhož tady čekáme, je to bobr.

Pomalu se nízkou spárou posunuji vpřed, kde vidím ve světle baterky zablácené boty toho, co leze přede mnou. Několik decimetrů silná vrstva bláta je lepkavá a smrdí. Dost ztěžuje postup vpřed. Je to namáhavé. Přesto, že jsem navlhlý a kolem je teplota asi 8 stupňů, je mi horko, potím se. Už se nemůžu dočkat, až se budu moci zase postavit. „Jak je to ještě daleko“?, ptám se sám sebe a zadýchaný se dál nořím do hlubin země.