Je tomu již mnoho let, kdy jsem toto hrůzostrašné vyprávění na vlastní uši vyslechl. Vypravěčkou byla babička, vysokým stářím shrbená a poloslepá, od těžké celoživotní práce pokroucená. Při přástkách v horských chalupách nesměla nikdy chybět. Byla vynikající vypravěčka, i když se tomu nikdy neučila. Vyprávěla, co sama zažila a nebo to, co se vyprávělo z pokolení na pokolení od své báby, z doby, kdy se ještě svítilo lojovkami nebo petrolejkou a kdy nejoblíbenější předčítanou četbou byly svaté knihy a bible, později i kalendáře, vydávané panem Steinbrenerem ve Vimperku.

Pohanští obři - Heidenmicheln, Pohanské kameny - Heidensteine, Slunovratové kameny - Sonnwendsteine, Obětní kameny - jsou to názvy pro jeden a týž kamenný útvar na západním okraji Skalnatého hřbetu - Gaisbergu, nad zaniklou obcí Horní Světlé Hory – Oberlichtbuchet. Tento útvar se nachází na kótě 1056 m a je na dnešních mapách nesprávně označován názvem Homole. (Svým tvarem homoli nepřipomíná). Původní název celého rozsáhlého vrcholu, který býval odlesněn a dobře viditelný ze širokého okolí, byl Fanflek nebo Farrenfleck - Býčí skvrna. Samotný skalnatý vrcholový útvar byl označován Heidensteine - Pohanské kameny.

Loňský jarní trek jsem zvolil do kraje, kde se prý protínají siločáry minulosti a budoucnosti, kde ještě nedávno dávaly lišky dobrou noc. Kopanice kolem Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech mne přitahovaly nejenom orchidejovými loukami, ale zejména zjištěním, že zde kvůli odřezanosti od civilizace žily a po staletí čarovaly tzv. bohyně, stařenky obdařené zvláštní přírodní schopností uzdravovat a pomáhat potřebným lidem různým čarováním a věštěním z karet, nebo roztaveného vosku, zaříkáváním a bylinkami. Až jejich dnešní dcery se zřekly zvyků svých matek, bohyň.

Ve dnech 23. a 24. března 2013 se v Kulturním domě a Multikině Ládví bude konat již 20. cestovatelský festival KOLEM SVĚTA, který přivítá mnoho známých tváří. Cestovatelé a fotografové na festivalu představí své nejzajímavější cestovatelské zážitky ze svých expedic formou komentovaných projekcí a přednášek.

Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které se tak úplně nehodí do žádného článku či rubriky, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení. V některých příspěvcích se pokusím zabývat podněty, které vzešly z komentářů k článkům a elektronické pošty doručené Geograficko badatelskému magazínu.

Do tzv. Malého Tibetu, jak se bývalému království Ladakh také přezdívá, mě dostala náhoda. Původně plánovanou letní stáž v jiné části Indie jsem byla díky nekompromisnosti úředníků na indické ambasádě nucena zrušit a narychlo hledala náhradní program. Poté, co jsem narazila při hledání na plánovanou téměř měsíční expedici do indické oblasti Himalájí, kam se chystala skupinka Čechů, bylo rozhodnuto – a ani jednou jsem nelitovala.

Naše asi dvacetičlenná skupina pomalu následuje svého průvodce. Jdeme potichu a mlčky. Mlčí i okolní zasněžená krajina a na první pohled se zdá, že spí. Život tu i v nejkrutějších mrazech pokračuje ukrytý v hlubokých lesních údolích, kde jsou přeci jen trochu příhodnější podmínky. Jedno takové místo, které je vhodné pro přezimování jdeme navštívit. Od nepaměti se tu shromažďovala jelení zvěř a činí tak dodnes.