Na řeku padá tma, snažíme se jí zrakem proniknout a zjistit, co to k nám plave. Stojíme nehnutě a potichu vyčkáváme. Je to on nebo není? Už je pár metrů před námi a my jsme si jisti. Je to ten, na něhož tady čekáme, je to bobr.

Pomalu se nízkou spárou posunuji vpřed, kde vidím ve světle baterky zablácené boty toho, co leze přede mnou. Několik decimetrů silná vrstva bláta je lepkavá a smrdí. Dost ztěžuje postup vpřed. Je to namáhavé. Přesto, že jsem navlhlý a kolem je teplota kolem 8 stupňů, je mi horko, potím se. Už se nemůžu dočkat, až se budu moci zase postavit. „Jak je to ještě daleko“?, ptám se sám sebe a zadýchaný se dál nořím do hlubin země.

Vážení čtenáři a fanoušci, děkujeme vám za přízeň, kterou jste našemu Geograficko badatelskému magazínu v uplynulém roce projevovali a věříme, že Vás nezklameme ani v roce příštím. Snažíme se prostřednictvím Moskyta přinášet nová a neotřelá témata, nebo alespoň nový pohled na známé skutečnosti. Věřte, že to není úplně jednoduché a o to více si vážíme Vaší pozornosti a Vašeho uznání. Přejeme Vám do roku 2012 vše nejlepší a hodně optimismu.

Jednou z nesmrtelných osobností staré Šumavy se i díky dílu spisovatele Karla Klostermanna stal rázovitý, neobyčejně urostlý, ale také dobrácký muž, jemuž se přezdívalo Rankl Sepp. Není snad dodnes v centrální Šumavě člověka, který by neznal jeho jméno. Období života trochu proti své vůli rozdělil na část spojenou se svým rodištěm Ranklovem u Zlaté Studny nad Horskou Kvildou a Jáchymovem u Stach, kde vydechl naposledy. Do těchto končin se koncem října vydal zvídavý Moskyt, aby zmapoval stopy jeho velkých bot, nezapomenutelných činů i místa, která z nezvyklé výše přehlížely Seppovy oči.