Fotografie pořízené bez dokonalých digitálních přístrojů, elektroniky, přesné a rychlé závěrky a dokonce i bez objektivu. Fotografie, které vznikají pomocí nejjednoduššího fotografického přístroje známého pod názvy – dírková komora – camera obscura – pinhole.

Fotografie je jedním z fenoménů dnešní doby. Téměř každý pořizuje nějaké fotografie různými digitálními přístroji. Někdo má telefon, jiný kompakt a ti trochu zkušenější nebo movitější vlastní digitální zrcadlovku. Všichni tito fotografové zaplňují datové karty svých miláčků tisíci fotografiemi. Když je karta plná, vysype se obsah na harddisk počítače a jede se nanovo.

Přesto, že takto fotografuje drtivá většina, najdou se sem tam i fotografové, kteří stále fotografují na film. Používají k tomu různé staré nebo ještě starší fotopřístroje, které ve své době byly špičkové aparáty a tato vlastnost jim i po letech zůstala. Přístroje si náležitě považují, už na první pohled se pozná, že s ním pracují dlouho a rádi, a hlavně nedělají zbytečně velké množství obrázků. Jsou totiž narozdíl od „digitálních kolegů“, limitováni délkou filmu, který má většinou jen 36 obrázků, nebo ještě méně.

Pak je tady další skupina fotografů, která je ještě mnohem menší. Ti k tvorbě fotografie nepotřebují žádný fotoaparát, ale stačí jim jen světlotěsná krabička od čehokoliv; od filmu, čokolády, malířského nátěru, kávy, pracího prášku, sirek nebo třeba sardinek. Se vším tímto se dá udělat špatná, dobrá nebo výborná fotografie. Vše už záleží na zkušenosti, zručnosti i fotografickém vidění autora. Žádná elektronika tady nepomůže, vše je v rukou a hlavě fotografa.

Až třeba někdy náhodou potkáte člověka, který bude patřit do této třetí skupiny fotografů, určitě bude mít nějaký stativ a na něm připevněnou krabičku nejrůznějších rozměrů. Někam ho postaví, rozhlédne se, pak na krabičce něco zmáčkne, něčím pohne, něco odlepí či něco posune. V tu chvíli začne pronikat mikroskopickým otvorem v přední části krabičky světlo na fotografický film ukrytý uvnitř. Mohlo by se zdát, že fotograf jen tak lelkuje kolem, ale on čeká, až světla pronikne správné množství. Podle okolního světla může takto vyčkávat několik vteřin, minut nebo i hodin. Nakonec zase něco na krabičce provede a snímek je hotov. Snad. Zda-li se opravdu povedl, se pozná až po vyvolání filmu. Tímto způsobem takový fotograf putuje krajinou, sem tam se na nějakém místě zastaví a udělá těch několik nacvičených pohybů, které se pokaždé opakují.

Na filmu tak postupně vznikají budoucí fotografie, které se nemohou co do ostrosti měřit s moderním digitálním fotoaparátem. Ale o té ostrosti to není, už Robert Vano prohlásil: “Kdo řekl, že fotografie musí být ostrá“? Přesto může být dobrá a někomu může udělat radost, dodávám. Mezi tuto poslední skupinu fotografů patřím i já. Občas ve chvílích volna putuji krajinou se svou krabičkou – dírkovou komorou, latinsky zvanou camera obscura, anglicky pinhole a snažím se zachytit svět kolem sebe. Většinou mé obrázky vznikají v klidu a pohodě a pokud se trochu té pohody a klidu dostane i na fotografii a jejím prostřednictvím i k vám divákům, budu tím velmi potěšen. Ještě raději pak budu vyrážet do přírody či města a vytvářet „neostré“ fotografie se svou krabičkou – dírkovou komorou.

Fotografie vytvořené pomocí dírkové komory - camery obscury:
Dírková komora - Obrázky z krabičky
Dírková komora - Kouzlo bez objektivu
Dírková komora - Znovuobjevená camera obscura