Moje cesta za neostrým obrázkem

Občas se mě lidé ptají, jak vlastně fotografie pomocí dírkové komory vznikají.
Ze školních let, z hodin fyziky, mají někde v paměti zasunutou informaci o přístroji s názvem camera obscura, nebo-li česky – dírková komora. Jak se s ním ale fotografuje?

Princip dírkové komory
Dřevěná dírková komora

Občas se mě lidé ptají, jak vlastně fotografie pomocí dírkové komory vznikají.
Ze školních let, z hodin fyziky, mají někde v paměti zasunutou informaci o přístroji s názvem camera obscura, nebo-li česky – dírková komora. Jak se s ním ale fotografuje?

Začnu od začátku

V době, kdy mi bylo asi 11 let, jsem s turistickým oddílem vyrazil na několikadenní výlet. Večer, než jsme usnuli, si někdo z nás všimnul, že na stěně chaty, kde jsme spali, se pohybuje nějaký obraz. V první chvíli jsme mysleli, že se nám to zdá. Ale nezdálo. Na bílé stěně se pohybovalo několik postav v nadživotní velikosti hlavou dolu. Že se jedná o duchy, jsme po chvilce zkoumání vyvrátili. Ve vedlejší místnosti hrála totiž televize. A shodou okolností přímo před televizorem byly dveře a v nich klíčová dírka. Paprsky z obrazovky procházely klíčovou dírkou a na protější stěně se promítnul převrácený obraz. Pokud by se na stěnu připevnil citlivý materiál, vznikla by fotografie. (v praxi by to asi nefungovalo, protože obraz se stále pohyboval a měnil)

Druhé setkání

To už jsem byl o několik starší, kdy se mi do ruky dostal článek, který vyšel asi v Mladé frontě. V něm Ondřej Neff popisoval výrobu dírkové komory z plechovky od Primalexu. Hlavní výhodou tohoto řešení bylo to, že nátěrová hmota byla v plechovce v igelitové sáčku. Pokud člověk pracoval trochu opatrně, získal zcela čistou, světlotěsnou nádobu.
V té době jsem si článek jen přečetl, ale dírkovou komoru nestavěl. Na to přišel čas až mnohem později.

Nevím přesně kdy to bylo, ale také v populárním časopisu ABC vyšel papírový slepovací model s názvem Dirkon. V té době jsem časopis už nečetl a tak jsem se o něm dozvěděl až s odstupem mnoha let. Přesto jsem si ho po letech slepil a udělal několik fotografií. Tento papírový fotoaparát opravdu fotí, ale pro lepší výsledky je potřeba ho trochu poupravit. Přesto je to, ale jen hračka, na vážnější práci se asi moc nehodí. Hlavně díky použitému materiálu, papíru, který se brzo opotřebuje.

Moje první dírková komora byla také papírová. Udělal jsem ji z papírové krabice. Do víka jsem udělal jehlou malou dírku a na dno pomocí lepenky připevnil fotografický papír. Vše jsem v temné komoře oblepil, aby dovnitř nepronikalo světlo. Dírku přelepil neprůsvitnou páskou a vyrazil fotografovat. Výsledky nebyly ideální. Nejdůležitější součást komory, dírka, byla nepřesná. Průměr jsem nijak neřešil, okraje byly otřepané, a ani kulatá asi moc nebyla. Expozici jsem odhadoval, za slunečného počasí byla délka osvitu asi 5 minut.

Že to funguje, mě nadchlo a začal jsem studovat jak udělat lepší komoru. Nejdůležitější je kvalitní dírka, na ní z velké části závisí výsledný obraz. Tu dnes dělám z plechu od plechovky od piva. Je dostatečně tenký a pevný. Protože na svých přístrojích potřebuji většinou dírku o průměru kolem 0,25 mm, nesehnal jsem takový vrták. Proto používám jehlu, kterou lehce propíchnu plech a otřepy obrousím jemných smirkem. Tak to dělám stále dokola, až má dírka správnou velikost. Tu zkouším určit pomocí velké lupy a nějaké referenční měrky. Asi to není moc přesné, ale nějak to funguje. Plíšek s dírkou správného průměru se dá i koupit, ale k tomu jsem se zatím neodhodlal.

Další důležité vylepšení je posun filmu. Běhat po každé expozici do fotokomory je velmi nepohodlné a nepraktické. Na svém prvním přístroji jsem použil hotové převíjení svitkového filmu ze starého velkoformátového přístroje. Možná je také úprava starého kinofilmového přístroje, nebo přístroje na svitkový film.

Tak máme vše připraveno a můžeme vyrazit fotografovat

Na fotografování s dírkovou komorou potřebuji klid a pohodu. Doba expozice se pohybuje od několika vteřin za slunečného počasí až třeba do několika hodin, když je šero. Proto mé fotografické vycházky vyžadují tu správnou náladu a hodně času. Nejraději se toulám krásnou krajinou, nebo vesnicí či městem a pozoruji okolí. Jdu tam, kam se mi zachce, do míst, kdy by mohl vzniknout zajímavý obrázek.
Zastavím se, chvíli rozvažuji, kam nejlépe postavit stativ. Odhadem namířím cameru obscuru správným směrem, změřím expozici a exponuji. Bez nějakého zvukového doprovodu, nebo kontrole na displeji je hotovo. Na filmu se vytvořil latentní obraz, ale dokud nebude vyvolán, nikdo ho neuvidí, ani já. Skládám stativ a pokračuji krajinou dál. Doufám, že jsem vše udělal správně a obrázek se povede. A také doufám, že se do obrázku přenese něco z té pohody, při které vznikal. A že to tam diváci najdou a udělá jim to radost, přesto, že jsou obrázky „neostré“.

Vltava v Libni
Dětské centrum Paprsek
Jan Bufka z Domažlic
V lese

Poslední komentáře